Hatif

Každý krok byl nití myšlenek, které ho vedly do záhuby. Bloumat pouští za fata morgánou, která neexistuje a je jen pouhým přeludem, bylo bláhové. On ale přeludu uvěřil. Viděl Ubar ve svých snech, představoval si slávu, když bájné město objeví jako první. Musel ji najít na vlastní pěst – arabskou Atlantidu ztracenou v čase. Cítil, jak k němu tento skvost Orientu tiše promlouvá zpoza miliónů zrnek písku – šelest osudu ve vyprahlé pustině; možná to jen záludný hatif opájí jeho rozum, aby si neuvědomil, že má tvář spálenou od nemilosrdného slunce a zůstal bez kapky vody. Přesýpací hodiny života tikají mrazivě tiše…